O Zlatovlásce
V jednom zámku v daleké zemi žila krásná princezna ze zlatými vlasy, které proto všichni říkali Zlatovláska.
Ale naše pohádka začíná jinde a v jiném království. Tam žil starý a mrzutý král. Jednoho dne králi přinesla stará babička vzácný dar – kouzelného hada. „Když jej, králi, sníš, budeš rozumět všemu, co si zvířata povídají,“ řekla a zmizela. Král si nechal ihned zavolat svého mladého kuchaře Jiříka, aby mu hada připravil. „Ale ať tě ani nenapadne pečínku ochutnat,“ poručil mu král, „jinak přijdeš o hlavu!“ Jiřík si pomyslel: „Co je to za divný nápad? Kuchař přece musí ochutnat to, co vaří,“ a tak maličký kousek pečínky tajně ochutnal.
Už po prvním soustu uslyšel král divné hlásky. Nejprve porozuměl tomu, co bzučí moucha v pavučině, pak uslyšel hlas pavouka, a nakonec hlasy dvou ptáčků, kteří štěbetali na okně. Přetahovali se zrovna o zlatý vlas, který přinesl jeden z ptáčků z daleké země. Krále hašteření ptáčků zaujalo, ale všiml si, že je se zaujetím poslouchá také Jiřík, a začal Jiříka podezírat. Rozhodl se, že Jiříka vyzkouší. Poručil mu, aby nalil pohár vína až po okraj, ale aby nepřelil. Jiřík začal nalévat víno. Když byl pohár téměř plný, upadl ptáčkům zlatý vlas na zem, jen to zazvonilo. Ptáčci hlasitě zakřičeli, Jiřík se lekl a přelil. Král poznal, že Jiřík porušil jeho zákaz a že kousek hada ochutnal.
Měl Jiříka rád, byl to dobrý kuchař, proto mu dal na vybranou: „Buď mi přivedeš zlatovlasou pannu, které vlas patří, nebo přijdeš o život.“ Jiřík si tedy osedlal koně a vypravil se na cestu.
Putoval dlouho a mnoho toho cestou zažil. Jednou jel kolem lesa a uslyšel zoufalé volání: „Pomoc, pomoc!“ Jiřík vyrazil po hlase, který ho dovedl k velikému mraveništi. Vedle mraveniště hořel keř. Jiskry z ohně padaly do mraveniště, proto mravenci zoufale prchali pryč. Někteří z nich utíkali s bílými vajíčky. „Pomoz, Jiříku, pomoz, jinak uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách.“ Jiřík na nic nečekal, seskočil z koně a jednou ranou keř uťal a pak uhasil. „Děkujeme ti, Jiříku,“ volali mravenci jeden přes druhého, „až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, také ti pomůžeme!“
Jindy uslyšel Jiřík nešťastné volání malých krkavčat, která vypadla z hnízda. Otec a matka je opustili, ptáčci byli k smrti hladoví. Jiřík neváhal, z brašny vytáhl krajíc chleba, který krkavčatům nadrobil. „Děkujeme ti, Jiříku,“ volali krkavci, „až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, také ti pomůžeme!“
Nakonec Jiřík dojel k jezeru, kde se hádali dva rybáři. Zrovna chytili zlatou rybu a dohadovali se, kdo ji dostane. „Prodejte mi tu rybu,“ navrhl Jiřík, „dobře vám zaplatím.“ Rybáři souhlasili, protože věděli, že peníze si snáz rozdělí. Jiřík rybu vyprostil ze sítě a pustil ji zpátky do jezera. „Děkuji ti, Jiříku, až budeš potřebovat, vzpomeň si na mě, také ti pomůžu,“ volala z dálky zlatá rybka.
„Kampak jdeš?“ ptali se rybáři Jiříka. „Musím svému králi přivést zlatovlasou pannu, jinak mi setne hlavu,“ řekl smutně Jiřík. Rybáři Zlatovlásku samozřejmě znali, protože v tomto království vládl Zlatovlásčin otec. „Vidíš ten zámek na ostrově?“ ptali se rybáři. „V něm bydlí princezna Zlatovláska. Jiřík s rybáři vyměnil svého koně za loďku a vydal se k zámku.
„Dej mi svou dceru Zlatovlásku pro mého krále,“ požádal Jiřík krále. „Dám,“ řekl král, „ale musíš splnit tři těžké úkoly. Dnes si odpočiň, zítra tě čeká první.“ Co měl Jiřík dělat? Věděl, že bez princezny se domů vrátit nesmí, a tak souhlasil.
Prvního dne poručil král Jiříkovi, aby šel na louku před palácem. „Má dcera Zlatovláska měla šňůru vzácných perel,“ řekl král. „Když si hrála na louce, šňůra se roztrhla a všechny perly se rozsypaly. Tvým prvním úkolem bude do večera všechny perly posbírat.“ Když král odešel, Jiřík se smutně rozhlédl po rozlehlé louce a pomyslel si, že takový úkol se splnit nedá. „Kdyby tady tak byli mí mravenci!“ povzdechl si. „Však tady jsme, abychom ti pomohli!“ ozvalo se z trávy. Jiřík mravencům vysvětlil, jaký úkol dostal. Mravenci na nic nečekali, rozběhli se po louce a brzy nosili jednu perlu za druhou. Jiřík je pečlivě navlékal na šňůrku, kterou večer donesl králi. Ten nebyl rád, že se Jiříkovi povedlo úkol splnit, ale co mohl dělat.
Druhý den se sešli u jezera. „Má dcera Zlatovláska se koupala v jezeře a ztratila zlatý prsten,“ řekl král. „Tvým druhým úkolem bude prsten do večera najít.“ Jiřík se smutně rozhlédl po širém jezeře a opět si povzdychl: „Kdyby tady tak byla má zlatá ryba, aby mi pomohla.“ „Však tady jsem,“ ozvalo se z jezera. Jiřík rybce vysvětlil, jaký má úkol. Zlatá ryba se ponořila a za chvíli plavala na hladině i s prstenem. Jiřík se zaradoval a donesl prsten králi.
Třetího dne vymyslel král pro Jiříka nejtěžší úkol. „Za jezerem je les a v něm hluboká propast. Na dně propasti jsou jezírka s živou a mrtvou vodou. Když mi je do večera doneseš, dám ti svou dceru Zlatovlásku.“ Jiřík se tedy vypravil k propasti. Byla hluboká, že ani dna nedohlédl. „Ach, kdyby tady tak byli mí krkavci!“ „Však tady jsme, abychom ti pomohli,“ zaštěbetali ptáčci. Krkavci zatím dospěli a z holátek se stali statní ptáci. Každý z nich si vzal do zobáčku jednu lahvičku, sletěli na dno propasti a za chvíli se vraceli s živou i mrtvou vodou.
Jiřík pospíchal zpátky do paláce. Když jel kolem růžového keře, uslyšel zoufalé volání. Byla to moucha, která se chytila do pavučiny. Zrovna se k ní blížil obrovský pavouk, aby ji sežral. Jiřík seskočil z koně a pokapal pavouka mrtvou vodou. Ten okamžitě padl k zemi bez života. „Děkuji ti, Jiříku,“ bzučela moucha, „až ti bude nejhůř, vzpomeň si na mě, také ti pomohu.“
Večer Jiřík předal lahvičky králi. Ten se zamračil, ale co měl dělat, Jiřík splnil všechny úkoly, a tak mu musel dát to, co slíbil: „Dám ti svou dceru Zlatovlásku, ale musíš ji nejdřív poznat,“ řekl král a zavedl Jiříka do sálu, kde stálo dvanáct stejných panen se zahalenými vlasy. Jiřík se rozhlédl a zesmutněl. Všechny dívky byly úplně stejné a se zahalenými vlasy nepoznal, která z nich je Zlatovláska. „Kdyby tady tak byla moucha, aby mi pomohla!“ povzdechl si. „Však tady taky jsem!“ zabzučelo mu u ucha. Moucha se rozletěla po místnosti a za chvíli už bzučela nad hlavou jedné z dívek. Jiřík na dívku ukázal: „Tuhle dceru mi, pane králi, dejte, to je Zlatovláska!“ Král zesmutněl, ale slib je slib, proto vypravil dceru na cestu.
Po roce putování se Jiřík konečně vrátil do zámku starého krále, kterému vezl nevěstu. Jiřík tak splnil svůj úkol, i když nerad, protože se mu Zlatovláska velmi líbila. Král viděl, že jsou si Jiřík se Zlatovláskou blízcí, proto svůj slib nesplnil a nechal Jiříkovi srazit hlavu. Princezna Zlatovláska se zhrozila. Poprosila krále, aby jí mrtvého služebníka přenechal. Králi to sice bylo divné, ale vyhověl jí. Zlatovláska nechala Jiříkovo tělo přenést do své komnaty. Nejprve jeho krk polila mrtvou vodou a hlava přirostla k tělu. Pak tělo polila živou vodou a Jiřík ožil, ještě mladší a krásnější než před tím.
Král, který vše pozoroval za dveřmi, se podivil. I on chtěl být mladý a krásný, proto svým sluhům poručil, aby mu také srazili hlavu, a tu pak pokropili vodou. A tak se stalo. Sluhové ale krále nejprve pokropili živou vodou, nestalo se nic. Pak ho pokropili mrtvou vodou a tělo přirostlo k hlavě. Živá voda, která by krále vzkřísila k životu, už ale nezbyla, proto král zůstal mrtvý. Ale protože království krále potřebuje, tak si lidé zvolili za svého krále moudrého a statečného Jiříka. Jiřík si vzal Zlatovlásku za ženu a spokojeně spolu žili a vládli až do smrti.