Miloslav Duda: Kdo se chce věnovat chirurgii, musí počítat s velkou náročností

Profesor Miloslav Duda. Na poslední fotce v textu s přednostou I. chirurgické kliniky LF UP a FNOL Dušanem Klosem.
Foto: Vojtěch Duda
Středa 9. únor 2022, 8:00 – Text: Martin Višňa, Tomáš Franta

Knižní edice Paměť Univerzity Palackého se rozrostla o vzpomínky ikony olomoucké chirurgie, profesora Miloslava Dudy, který je po většinu svého života spjat s Lékařskou fakultou UP a Fakultní nemocnicí Olomouc. V publikaci nazvané Půlstoletí s chirurgií… nejen olomouckou se ohlíží za svými studentskými léty, profesními začátky nebo dobou, kdy byl přednostou II. chirurgické kliniky. Připomíná rovněž nebývalý vývoj v oblasti jícnové či miniinvazivní chirurgie a významné osobnosti olomoucké chirurgie.

Kniha vyšla u Vydavatelství UP, které ve spolupráci s Fakultní nemocnicí Olomouc připravilo i její stylový křest. Dojde k němu ve středu 16. února v 15 hodin v prostorách historických operačních sálů v nejstarší budově nemocnice známé jako Franc Josef.

Pro ty z vás, kteří se křtu nemohou zúčastnit a s autorem knihy se osobně setkat, jsme připravili s profesorem Miloslavem Dudou rozhovor, který je nejen o díle, na kterém pracoval už od roku 2018, ale samozřejmě i o medicíně a především o chirurgii.

Jaké pro vás bylo vžít se do role spisovatele a jazykem „nemedicínským“ se ohlédnout za svou kariérou a tím, čeho jste byl účastníkem?

Při psaní pro edici Paměť UP jsem se samozřejmě snažil vylíčit medicínskou problematiku co nejsrozumitelněji i pro případné čtenáře mimo okruh lékařství. Snažil jsem se co nejvěrněji popsat své vzpomínky a fakta, která jsem zjistil, ale zároveň jsem se držel vžitých zásad z odborných publikací a tam, kde to bylo možné, jsem text dokládal citačními odkazy. Nakolik se mi podařilo dobu, kterou jsem s chirurgií prožil, srozumitelně přiblížit širšímu okruhu čtenářů, musí posoudit oni.

O které životní etapě se vám psalo nejlépe a na kterou nejraději vzpomínáte?

Každá z etap mého profesního života má svá specifika a je spojena s rozdílnými prožitky. Do situace před rokem 1989, která ve společnosti panovala, se dnešní mladí lidé jen obtížně vžívají a těžko chápou kompromisy, se kterými se museli lidé v totalitní společnosti vyrovnat, a neuvědomují si, že na to nelze pohlížet dnešníma očima. Charakterizuje to vzpomínka na rozhovor s jednou německou studentkou při mém pobytu v USA v roce 1985. Při rozhovoru o demokracii v evropských zemích se na mě obrátila s otázkou, proč si ve volbách nezvolíme jinou vládu, která by zlepšila situaci v naší zemi a zařídila odchod okupačních vojsk.

Nejraději vzpomínám na období „chirurgické mladosti“, kdy jsem se jako student a mladý lékař chirurgii učil a každá nová operace a uzdravený pacient byl pro mne zdoláním obtížného horského vrcholu. Byla to léta mladického elánu, nadšení a rozletu a chirurgii jsem po dlouhá léta obětoval většinu svého času. Velkým impulzem pro mou práci byl pobyt v USA v letech 1985–86 a i při zpětném hodnocení se domnívám, že převážil odborný přínos pro mne a mé okolí nad nutnými kompromisy, které jsem v souvislosti s touto cestou musel udělat.

Za to půlstoletí s chirurgií jste stál u pořádného kusu vývoje oboru a vyzkoušel si věci, o kterých se vám na začátku kariéry nezdálo. Co považujete za největší milníky ve vývoji chirurgie?

Doba po druhé světové válce byla charakterizována rozvojem specializací v chirurgii. Během studia jsem byl svědkem otevření neurochirurgického oddělení, v době mé promoce byla zřízena samostatná urologická klinika. Tehdejší přednosta chirurgické kliniky profesor Vladislav Rapant směřoval své žáky na určité oblasti chirurgie, ve kterých se postupně specializovali. Byla to zejména traumatologie, hrudní chirurgie nebo kardiovaskulární chirurgie. Později jsem i já sám jako přednosta II. chirurgické kliniky podporoval vznik samostatných specializovaných oddělení a klinik v rámci Fakultní nemocnice Olomouc. A specializace v chirurgii pokračuje, směřuje k orgánové specializaci, kdy se zejména na větších chirurgických pracovištích vytvářejí specializované týmy, např. pro chirurgii štítné žlázy, kolorektální chirurgii, chirurgii slinivky břišní apod.

K ohromnému pokroku došlo v léčbě zhoubných onemocnění. Spolu s ostatními kolegy jsem byl v ČR nápomocen prosazení celosvětového trendu, a to vytvoření specializace v onkochirurgii. Operace nádorů vyžaduje speciální školení přesahující rámec všeobecné chirurgie a od roku 2011 se mají i naši chirurgové možnost v rámci nástavbové atestace specializovat v tomto odvětví. Důležitá je přitom stále se prohlubující spolupráce s klinickými a radiačními onkology. Vzpomínám si například na počátek 90. let minulého století, kdy se během několika let zcela změnil přístup k léčení zhoubných nádorů prsu u žen a místo odstranění celého prsu se u většiny žen začaly provádět tzv. záchovné operace, kdy se odstraní pouze nádor a pacientka je pak léčena ještě ozářením a podáváním speciálních moderních léků.

Dalším zlomovým okamžikem bylo zavedení miniinvazivní chirurgie na počátku 90. let. Zavedení laparoskopických, torakoskopických a artroskopických operací znamenalo pro pacienty radikální snížení operační zátěže a tyto metody se dnes uplatňují jak u nezhoubných, tak zhoubných onemocnění. Jako příklad uvedu operace žlučníku. Na počátku mé chirurgické kariéry, kdy se cholecystektomie, tj. odstranění žlučníku, provádělo otevřeným způsobem a zůstával pacient v klidu na lůžku po dobu 4 až 5 dnů a do domácího léčení byl propouštěn obvykle 10. až 12. den po operaci. Po laparoskopické operaci většina pacientů začíná chodit již 1. pooperační den a domů jsou propuštěni mezi 2. až 4. pooperačním dnem.

I když práce chirurgů v Olomouci byla a je zaměřena na všechny oblasti tohoto oboru, po mnoho desetiletí je Olomouc spojována s chirurgií jícnu. Této náročné problematice se hned po druhé světové válce začal v Olomouci věnovat profesor Rapant se svými spolupracovníky. V té době byla olomoucká klinika jediná, kde se prováděly velké operace jícnu, a teprve později se přidružila další pracoviště, zejména III. chirurgická klinika v Praze. Měl jsem to životní štěstí, že mne po mém příchodu na olomouckou chirurgickou kliniku v roce 1970 do této práce zapojil nástupce profesora Rapanta, profesor Zdeněk Šerý. Chirurgie jícnu se tak stala jedním z mých hlavních pracovních a vědeckovýzkumných témat během mého profesního života.

Jaké výzvy ještě chirurgii, případně zdravotnictví obecně podle vás čekají?

Předpovědět, jakým směrem se bude náš obor dále vyvíjet, je velmi obtížné. Nepochybně se bude prohlubovat využití miniinvazivních postupů šetrných pro pacienta, dalším krokem je zavedení robotické chirurgie, která se dnes již užívá na jedenácti pracovištích v naší republice. Dalším trendem je úzká interdisciplinární spolupráce různých odborností, což umožňuje pro nemocného méně náročnou léčbu a zlepšení výsledků. Neobyčejné úsilí je věnováno výzkumu maligních onemocnění, ale do doby, než se podaří zastavit maligní bujení v počátcích jeho rozvoje pomocí neoperativních metod, zůstává chirurgie jednou z nejdůležitějších součástí onkologie, kdy u naprosté většiny nemocných je chirurgické odstranění nádorů předpokladem k vyléčení nebo dlouhodobému přežívání nemocného.

V čem bylo jiné být chirurgem tehdy oproti dnešku? A v čem se za dobu vašeho aktivního působení nejvýrazněji proměnila nemocnice?

Změnilo se opravdu velmi mnoho. Medicína byla v mém mládí oborem poměrně nejméně zasaženým politickými poměry, pověst lékařského povolání byla vysoká a výdělky byly ve všech oborech srovnatelné. Délka a náročnost studia a dalšího postgraduálního vzdělání chirurga je ve srovnání s jinými obory mnohem delší a náročnější. Zájemců o specializaci v chirurgii je ve srovnání s minulostí podstatně méně a většina absolventů medicíny volí méně náročné specializace.

Medicína se významně feminizuje, přes 50 % studentů lékařství jsou ženy a logicky tak přibývá žen, které se chtějí věnovat chirurgii. To není vůbec špatné, poznal jsem řadu žen, které byly ve své chirurgické profesi vynikající. Přináší to ale nepochybně významné problémy, protože ve srovnání s muži je u žen daleko obtížnější skloubit chirurgickou profesi s povinnostmi ženy-matky a tento problém není u nás dosud uspokojivě vyřešen. Celá řada chirurgických pracovišť, zejména mimo fakultní nemocnice, už dnes funguje jen díky lékařům ze zahraničí. Vedle těchto personálních změn se nemocnice stavebně i po stránce technického vybavení zmodernizovaly a je potěšitelné, že naše fakultní nemocnice je dnes po třiceti letech od sametové revoluce srovnatelná s nemocnicemi obdobného typu v západní Evropě.

Je něco, co by podle vás měli mít neustále zájemci o profesi chirurga na paměti?

Chirurgie je oborem, který vyžaduje manuální zručnost, operovat se nelze naučit z knih a je třeba získat praktické zkušenosti, které se předávají z jedné chirurgické generace na druhou. V chirurgii nejde jen o určité technické a taktické operační návyky, ale i o životní filozofii, jak přistupovat k nemocným a spolupracovníkům. Dobrým chirurgem se může stát jen ten, kdo najde vyvážený vztah mezi operační zručností a lidským a chápavým vztahem ke svému okolí, a to i při velkém pracovním zatížení. Naučit se dobře chirurgii vyžaduje mnoho času a jen těžko se lze vtěsnat do pracovní doby dané zákoníkem práce. V jedné zajímavé publikaci, která hodnotila postgraduální vzdělávání v chirurgii v západní Evropě, propočítali autoři, že pokud má chirurg během specializační přípravy zvládnout vše, co je předepsáno, a přitom dodržovat časová omezení daná zákoníkem práce, dosáhne plné kvalifikace až po 35 letech svého života. Každý, kdo se chce věnovat chirurgii, musí počítat s velkou fyzickou, psychickou a časovou náročností tohoto povolání a to přepokládá, aby se pro něj chirurgie stala životním posláním a láskou.

Kniha je součástí edice Paměť UP, což možná svádí k tomu, že ji spíše otevřou pamětníci, starší lékaři, vaši kolegové z kliniky. Čím může zaujmout i studenty medicíny a čtenáře z nelékařského prostředí?

O významu poznání minulosti a historie vůbec existuje nespočet citátů. Český chirurg Rudolf Jedlička v roce 1925 řekl: „Šťastná bude česká chirurgie, dovede-li si uchovat povždy odkaz svých otců.“ Poznat práci našich předchůdců je nejen projevem úcty k tomu, co vykonali, ale i poučením, jak se vyhnout mnohým chybám v budoucnu. Platí zde citát slavného francouzského fyziologa 19. století Claude Bernarda: „Stojíme totiž na intelektuálních ramenou svých předchůdců a jsme schopni vidět dále, než oni viděli, jen proto, že nám k tomu pomohli.“ Je pochopitelné, že mladí lidé žijí především přítomností a budoucností, ale pohled do minulosti jim může často pomoci, jak se na této cestě orientovat a jak zvolit ten správný směr.

Miloslav Duda (* 1941)
Profesor chirurgie, dřívější přednosta II. chirurgické kliniky LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc, absolvent LF UP. Kromě LF UP a FNOL působí jako konzultant v Nemocnici Nový Jičín a Nemocnici Krnov, je vedoucím Subkatedry onkochirurgie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví Praha a učí též na Lékařské fakultě Ostravské univerzity. Jeho odborným zaměřením je gastroenterochirurgie, hrudní chirurgie, chirurgie jícnu, endokrinochirurgie, miniinvazivní chirurgie a onkochirurgie. Je autorem či spoluautorem 325 odborných publikací, také učebnic chirurgie pro studenty medicíny. Byl mimo jiné místopředsedou a členem výboru České chirurgické společnosti a České gastroenterologické společnosti ČLS JEP nebo předsedou a místopředsedou Onkochirurgické sekce České onkologické společnosti ČLS JEP. Za svoji práci získal řadu ocenění, mimo jiné Cenu prezidia Československé lékařské společnosti J. E. Purkyně, Maydlovu cenu České chirurgické společnosti, Medaile prof. Stanislava Kostlivého, prof. Konštantina Čárského a prof. Stanislava Čárského za přínos pro slovenskou chirurgii, je laureátem Ceny města Olomouce v oblasti přírodních věd a lékařství a nositelem Zlaté medaile Univerzity Palackého v Olomouci.

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)